Píšu jen proto, že Nia (je to zvláštní oslovovat tě touhle přezdívkou, but I really like it) si přála, abych něco napsala. Nečekám, že to bude číst i někdo jiný, sooooooo start.
(Je to první díl a moje první autorská povídka, hehe, kritika)
Seděla doma a dívala se z okna, otevřela už značně zničený a potrhaný deník a položila hrot propisky na papír. Nevěděla, jak začít. Snad tím, že by se už zase ráda cítila šťastně, ale pocit provinilosti jí to nemůže dovolit. Nebo možná tím, že už nikdy neuvidí jeho úsměv, jeho ruce už jí nikdy neobejmou a jeho rty nikdy nepolíbí.
18.5.2013
Už mě nebaví být tou kterou stále všichni litují. Chci být šťastná, ale nejde to ... Pokaždé, když už si myslím, že se začnu smát, že mě konečně přátelé rozesmějí, nepřijde to. Nemůžu se smát. Ne když on se nemůže smát se mnou. Mike už se přes to dostal. Zvládl to, ale stejně na něm vidím tu bolest, vidím na něm, že pokaždé, když mě vidí, dojde mu, že Sam se nevrátí. I já to vím, ale nejde nemyslet na to, jaké by to bylo, kdyby tu byl se mnou.
Lekla se, přišla jí SMS. Na obrazovce uviděla jméno jejího nejlepšího kamaráda, Mikea. Usmála se. Vždycky se staral o to, jak jí je, byl tu pro ní. Jako mladší brácha. Za deset minut tě čekáme ve skate parku. Pa Mike. Odložila tedy propisku s tím, že srdce si vyleje jindy, později. Oblékla si svetr, nandala sluchátka a seběhla schody do předsíně, nazula si boty, do ruky vzala longboard a vyšla vstříct Londýnskému jarnímu počasí.