Tuhle povídku jsem napsala už o prázdninách, ale měla jsem jí u bráchy v tabletu, dostal se ke mě až dnes. Tady ji máte a přeji příjemné Vánoce a šťastný nový rok, však to znáte.
Postupem času jsem zjistila, že tohle je moje asi nejoblíbenější a nejvydařenější povídka, mám jí ráda :)
Ráno mě,jako ostatně pokaždé když jsem zapoměl zatáhnout závěsy,probudilo slunce pražící do našich jižně položených oken.Bylo až k nevíře že nájem našeho bytu na Příčné ulici nebyl nijak přemrštený,jak mi samozdřejmě Hermiona připomínala pokaždé,když jsem si stěžoval na zaplacení účtů.Náš život se v mnohém změnil od doby kdy jsme přestali docházet na školu čar a kouzel v Bradavicích,jedno však zůstalo stejné,naše staré trio.
Ikdyž s námi Harry nebydlel vídali jsme se více než dost,mamka totiž byla čím dál více upnutá na všechny své milované ,ke kterým Harry bezpochyby patřil,což bylo mnohem lepší než když brečela nad Fredovou smrtí, a tak jsme se vídali na 'nedělních obědech' které pořádala mnohem častěji než bylo obvyklé.Z přemýšlení mě vytrhla až Hermiona která se rozespale zavrtěla v posteli a otočila se na druhý bok.
Natáhl jsem na sebe nějaké oblečení a šel si udělat kávu.Ikdyž se můj život zdál být idilický,žil jsem s ženou kterou jsem miloval,pracoval jsem na místě o kterém jsem vždycky snil a většina kouzelnického světa mě považovala za hrdinu,nebyl jsem zcela šťastný,nějaká část že mě toužila po tom dobrodružství které jsme věčně zažívali v dobách, kdy lord Voldemort šířil strach.Bylo to nanejvýš potěšilé,přát si něco takového ale od té doby co Harry porazil Voldemorta jsem si připadal jako kdyby část že mě zemřela s ním.Nepřítomně jsem hleděl do ohně a usrkával kávu, v tom se otevřeli dveře a do kuchyně vešla Hermiona,ještě v pyžamu.Musím uznat že můj názor na ni se od čtvvrtého ročníku značně změnil,každopádně už jsem bezbečně věděl že to není ta malá ušmudlaná knihomolka.Přisedla si ke mě se svým obvyklým ranním čajem a políbila mě.
,,Dnes je u Molly další sešlost,včera mi od ní přišla sova s pozváním."usmála se,tyhle sešlosti měla snad stejně ráda jako mamka.
,,Tak to abychom už vyrazili,mamka by nás rozčtvrtila kdybychom přišli pozdě."Dosnídali jsme a vyrazili.
Do Doupěte to bylo z Londýna dost daleko a tak jsme udělali dobře že jsme vyrazili tak brzo,navíc Hermiona chtěla pokaždé cestovat mudlovským způsobem,což se vždycky protáhlo.Byl jsem pokaždé udivený co všechno ti mudlové dokáží bez kouzel.
Všechno zařizovala Hermiona,protože já jsem se v těch librách nevyznal.Seděli jsme ve vagónu který směřoval na sever,do mého domova-Doupěte.Všude kolem nás byli samí mudlové a tak jsem se ani,jako bystrozor,nijak nerozhlížel a nehledal nějaké nebezpečí,což byla velká chyba.Asi stanici před tím než jsme měli vystoupit ke mě přistoupil nějaký muž a zřetelně jsem ucítil bodnutí hůlky.Uvnitř mě svitla naděje,že by to konečně bylo něco co mě vytáhne z toho smrtelného stereotypu?
Bylo to pár sekund a i přesto jsem se za tu pošetitolst styděl,mohl jsem být ve smrtelném nebezpečí,a já jsem v to ve skrytu duše doufal,přál jsem si abychom zase zažili nějaké vzrušení.Ohlédl jsem se na muže v kápi který mi držel hůlku u žeber,a začal jsem se smát.Vůbec to nebyl muž,byla to moje sestra, která už vážně nebyla malá a zase si že mě dělala srandu.
,,Ronalde Weasley,"zdařile napodobila hlas mojí mamky z legendárního huláka.,,ty že jsi bystrozor?A co takhle poohlédnout se po nebezpečí než se uvelebíš ve vlaku?Klidně jsem tě mohla uřknout,nebo rovnou zabít a ty bys ani nemrkl."a pobaveně na mě koukala.
,,Ginnny,máš štěstí že jsi moje sestra a že chodíš s Harrym,jinak bych se rychle otočil,vypálil na tebe kletbu, a ty bys ani nemrkla a letěla bys ke svatému Mungovi."
Vlak začal zpomalovat a náš rozhovor přehlušilo mnoho párů nohou.Vylezli jsem ven v těsném závěsu Harryho a Hermiony.
Mamka už stála na předzahrádce,která nikdy nevypadala jako předzahrádka, a vyhlížela nedočkavě kohokoli komu by mohla dát najíst a pohostit ho.Když nás uviděla rozeběhla se a její oči zářily tím jejím způsobem.Všechny nás objala,když objímala mě,jako posledního v řadě,slzy se jí kutálely po tvářích jako by nás roky neviděla,přitom to bylo minulou neděli.Dovedla nás do jídelny ,ve které jsem strávil své dětství,a kde bylo to stejné osazenstvo jako pokaždé,a začala štebetat a létat po kuchyni.
Po jídle jsem si připadal příjemně otupělý a když jsem si sedal do křesla a okolo mě všichni mí blízcí ,styděl jsem se za to že mám pořád pocit že mi kus mě chybí.Bavili jsme se, smáli se až do pozdních hodin a když jsem odcházel spát, věděl jsem co musím uděla se svým pocitem marnosti.Tahle část mě odešla už dávno,jen jsem nebyl schopen ji pustit.Přišel ale čas abych to nechal plynout,protože jinak bych nemohl žít dál a užívat si život se svojí krásnou manželkou,pracovat na svém vysněném místě, a být polovinou kouzelnického světa považován za hrdinu.













Comments
Tobě přeji to samé :))
wau pěkné,...:))
Znělku z Pottera asi nedám ://
týýjo další kdo je šikovnej na psaní ! :OOOO je to užasný !!! :))
[2]: Děkuji :)
Škoda, tak časem :)) zvládneš to!
[3]: Děkuju moc, potěší :))